Mysleli si, že to nejhorší už zažili....

Strach, beznaděj, zoufalství, ztrátu, hlad, žízeň, nemoci, nedostatek.

Venku padla tma a mnozí se již vzdali spánku. Stráže nikoliv. Poslouchaly. Začalo to jako ševelení. Tiché, nenápadné, lehce zaměnitelné s vánkem. Po pár momentech se však přidalo chrčení.

Sýpání. Zvuky, které se již nedaly zaměnit s rozmary počasí.

Stráže zbystřily, ruku instinktivně natáhly ke zbrani. Kroky. Těžké, rozhodné. Mířily k nim. Zrychlovaly. Již si byly jistí, že se jedná o člověka. Člena nepřátelské kolonie. Rychle vzaly za zbraň a připravily se na boj jako už tolikrát. Rutina. Necítily strach. Ne, NE, boj je už nemohl vyděsit. To si myslely. Spletly se. To jim bylo jasné v okamžiku, kdy nepřítel vydal z hrdla zvuk, který se rozhodně k lidskému nedal přirovnat a vynořil se ze tmy.

TOHLE bylo dokonalé dítě radioaktivity v celé své hrůzné kráse. TOHLE byla poslední rána apokalypsy.